Portál pro zodpovědné majitele psů

Psi chrání lesy

Kůrovcová kalamita je něco, co mění samotnou krajinu naší země. A boj s tímto broučkem je téma, do kterého umí mluvit i psi! Speciálnímu výcviku, který se zaměřuje na hledání kůrovce v napadených stromech, se s úspěchem věnuje Nicole Vošvrdová.

Všechno to začalo v červnu roku 2017. S přítelem jsme seděli na letišti v Londýně, čekali na zpožděný let a bavili se o různých detekčních možnostech psů. To, že psi dokáží detekovat různé živočišné druhy jsem věděla, ale nějak jsme se v diskusi dostali na kůrovce. Začala jsem proto hledat na internetu a zjistila jsem, že zrovna před týdnem byla v České republice Annette Johansson – švédská kynoložka, zabývající se vyhledáváním stromů napadených kůrovcem pomocí psů.

Annette byla v rámci projektu EXTEMIT-K na Fakultě lesnické a dřevařské (FLD) při České zemědělské univerzitě pozvána, aby udělala ukázku své dosavadní práce. Tou dobou se věnovala výcviku detekčních kůrovcových psů již osm let. Trochu mě mrzelo, že jsem o této ukázce nevěděla, ale z mnoha reportáží umístěných na internetu jsem se dozvěděla, jak ukázka vypadala a jak z ní byli všichni nadšení.

Po přečtení všech článků a shlédnutí všech dostupných reportáží jsem si říkala, jaká by to byla parádní práce. Spojení výcviku psů s velice prospěšným konáním v zájmu lesů České republiky. Ještě ten den jsem napsala děkanovi fakulty, abych se dozvěděla více informací a nabídla se jako případný adept na doktorské studium. Téměř ihned jsme se dohodli. Podmínkou bylo pouze splnění přijímacího řízení.

Celý text najdete v čísle 2/2020 Psí kusy.

Text: Nicole Vošvrdová

Foto: Adam Brezáni, Ludvík Pinc, Fitmin

Ken Ramirez

Trenérská legenda, kterou málem zabili pytláci

V listopadu zavítal do Prahy Ken Ramirez, člověk a zvířecí trenér stejně tak zajímavý jako respektovaný. Vedl zde dvoudenní seminář, na který se sjeli trenéři nejen psů, ale i jiných zvířat z celé České republiky i přilehlých okolních států. Bohužel mezi běžnými pejskaři není toto jméno příliš známé, což je veliká škoda.

Ken Ramirez, mimo jiné autor „bible“ trenérů zvířat, knihy, nebo spíš bichle s názvem Animal Training, je mimo jiné už pátým rokem výkonným viceprezidentem a hlavním školitelem společnosti Karen Prior Clicker Training. Přednášet jej jsem již měla možnost slyšet na konferenci trenérů zvířat v Twicrossu a také na Clicker Expu (věhlasná konference pro trenéry a majitele psů) a věřte, že jeho poznatky vás vtáhnou do děje. Kromě toho, že je Ken excelentním trenérem zvířat, je také výborný řečník a má dar zaujmout davy, i kdyby jen vyprávěl o počasí. Do Prahy přijel Ken přednášet o zajímavých tématech. Těmi z nejatraktivnějších pro mne bylo, jak učit psy počítat a trénink ve službách ochrany přírody. Tak se na ně podívejme.

Umějí psi počítat?

Jde o Kenův projekt, ve kterém zkoumal, zda je pes schopen naučit se počítat. Říkáte si, že to není možné? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem na předváděčkách pro děti simulovala, že můj pes umí čísla. Děti byly nadšené a na rodičích bylo vidět, že jim nejde do hlavy, jak je to možné. Byl to tehdy trochu „podfuk“, kdy jsem pracovala s pachem a pes rozlišoval čísla, tedy předměty s číslicemi podle pachu. Tenkrát by mne nenapadlo, že pes je skutečně schopen naučit se počítat.

Ken posunul hranice tréninku opět o kus dál a ukázal světu, že to jde. A víte, co je úžasné? Primární účel tréninku nebyl něco dokázat, zkoumat, proslavit se. Ken pracuje s problémovými psy, většinou agresivními, a trénink, tedy zaměstnání jejich mozku, je de facto terapií, aby se dokázali zapojit do normálního života a zbavili se nálepky problémový pes. A tak tomu bylo i u středně velké feny křížence, se kterou na počítání pracoval. Přednáška nebyla vyloženě návodem na to, jak psa naučit počítat, ačkoli zkušený trenér si z toho dokázal poskládat kostru plánu, jak to psa naučit. Bylo to spíš představení projektu, který začal spontánně, a najednou z toho byl regulérní výzkumný projekt, který dokázal, že pes je schopen naučit se počítat.

Celý text najdete v čísle 2/2020 Psí kusy.

Text: Šimona Drábková

Foto: Kristýna Sůsová

pes v historii

Victory – námořnice na palubě bitevní lodi

Během druhé světové války plnili i psi úkoly po boku svých lidských přátel – zatímco někteří pomáhali v bojích na souši, jiní se účastnili námořních bitev.

Když kapitán amerického námořnictva John L. McCrea poprvé přinesl domů nového psa, řekla jeho manželka: „Odnes tu věc odtud.“ O několik let později vzpomínala jeho dcera Annie Sullivanová: „Moje sestra pojmenovala fenku jménem Victory, ale my jsme jí všichni říkali Vicky. Byl to jen kříženec.“ Těžko tehdy mohli tušit, že kříženec Vicky bude později spát v nohách postele prezidenta Franklina Roosevelta, sdílet kapitánskou šatnu s velkými vojenskými vůdci druhé světové války, bude plout na bitevní lodi Iowa a urazí na ní přes dvě stě tisíc mil, a když konečně opustí loď, dostane vojenské vyznamenání.

Zdatná námořnice

Dne 22. února 1943 se kapitán McCrea ujal velení na bitevní lodi USS Iowa a na žádost jeho manželky vzal Victory na loď s sebou, aby mu pomohla udržet dobrou náladu posádky. Vicky se stala lodním maskotem, dostala speciální námořnický obleček a byla vybavena i veškerými potřebnými námořnickými doklady. Dokonce absolvovala i vstupní fyzický test – musela prokázat, že uplave 50 yardů (asi 45 metrů), a dokonce prý při tom i aportovala klacík.

Po vstupních testech v zátoce Chesapeake loď odplula na námořní základnu v kanadském Newfoundlandu, který byl tehdy britským dominiem, aby zde byla v záloze pro případ pokusu vyplutí německé bitevní lodi Tirpitz na otevřené moře. Na podzim pak loď tajně přepravila amerického prezidenta Franklin D. Roosevelta do Casablanky, odkud pak pokračoval na Teheránskou konferenci.

Roosevelt cestoval i s náčelníky štábu a s jejich pomocníky i s vlastními prezidentskými zaměstnanci. Prezident si všiml malého pejska na lodi a ptal se kapitána McCrea, kde pes spí. Ten mu odpověděl, že pes normálně spí v nohách jeho palandy, ale protože kapitánskou kajutu bude nyní obývat prezident, vezme McCrea psa s sebou do náhradní kajuty. Roosevelt, kterému pravděpodobně chyběl jeho malý teriér jménem Fala, kapitánovi odpověděl: „No, Johne, nevidím důvod, proč rutinu toho malého psa narušovat.“ A tak Vicky spala patnáct dní v nohách postele prezidenta Roosevelta, dokud nedorazili na konferenci.

Celý článek najdete v čísle 2/2020 Psí kusy.

Text: Mirka Koníčková

Foto: archiv