Variety:
Hladká, hrubá nebo dlouhá srst.
Historie:
Toto plemeno pochází z Baleárských ostrovů,
Mallorky, Ibizy, Menorky a Formentery, kde je známé pod původním názvem „Ca Eivissec“.
Je také rozšířeno v Katalánsku, kolem Valencie, v Roussillonu a Provenci, kde jej nazývají
„Mallorquí“, „Xarnelo“, „Mayorquais“, „Charnegue“ nebo „Baleárský pes“. Tito psi byli na
ostrovy pravděpodobně dovezeni Féničany, Kartaginci, nebo možná i Římany.
Tento pes je typickým a robustním zástupcem tzv. primitivních plemen – nejstarších dosud
existujících plemen. Obrázky těchto psů jsou nalézány v hrobech faraonů a na exponátech
v muzeích, takže existence plemene je prokázána od roku 3400 př.n.l.
Rozdělení podle použití:
Ibizský podengo je užíván především k lovu králíků bez střelných zbraní, ve dne i
v noci. Díky svému vynikajícímu čichu, který spolu se sluchem podengo používá více než
zrak, stopuje a loví králíky snadno, a to i v hustém podrostu. Díky hbitosti a chytrosti chytí
kořist rychle, zvlášť když loví ve smečce. Když jeden ze psů najde zvěř, ostatní psi jej
obklopí, ale dodržují jistou vzdálenost a čekají. Štěkají pouze tehdy, když vidí nebo slyší
kořist a když ji obklíčí. Při nalezení či chytání kořisti všichni psi rychle vrtí ocasy, v pozici
čekání jsou snadno odvolatelní. Ibizský podengo je užíván také pro lov zajíců a vysoké zvěře.
Je i dobrým přinašečem. Pro vytvoření smečky se (s jistými výjimkami) užívají pouze feny,
případně s jedním psem, protože psi špatně spolupracují při lovu a jsou konfliktní. Když již
smečka ulovila několik tisíc králíků, může se u tohoto plemene stát, že psi z této smečky
nechtějí dále lovit, dokud si dostatečně neodpočinou. Tuto zvláštnost vyjadřuje španělské
slovo „enconillarse“ (jít si odpočinout).
Barva:
Preferována je červenobílá barva nebo červená nebo bílá barva. Béžová barva je
povolena, jedná-li se jinak o výjimečně dobrého jedince, ale není vůbec povolena u
hladkosrsté variety.
Úplný standard k náhledu zde
