vloženo: 21.5.2019, autor: Mirka Koníčková
Seznamte se s příběhem psa, který věrně doprovázel svého pána na nebezpečných dobrodružných výpravách k severnímu a jižnímu pólu.
V zimě roku 1926 našla Maris Boggsová zatoulané štěně teriéra třesoucí se chladem v ulicích amerického Washingtonu. Protože si ho nemohla nechat, přesvědčila svého známého, letce a badatele Richarda Byrda, aby se malého chlupáče ujal a vzal jej s sebou na připravovanou výpravu do Arktidy.
První výprava na sever
V dubnu 1926 vyplul osmatřicetiletý Richard Byrd se svou posádkou, pilotem Floydem Benettem a nově adoptovaným psíkem, jehož námořníci pojmenovali Igloo, do Norska na Špicberky. Zde chtěl Byrd soutěžit se známým norským průzkumníkem Roaldem Amundsenem o to, kdo první se svým letadlem přeletí nad severním pólem. Američané zvítězili v nevypsaném závodě, kdo dříve připraví letadla pro cestu k pólu. Byrd s Bennettem vzlétli na třímotorovém fokkeru, 9. května 1926 doletěli k nejsevernějšímu bodu světa a po šestnácti hodinách letu se šťastně vrátili na Špicberky. Mezi prvními, kdo Byrdovi gratulovali, byl i malý Igloo. Tímto letem si Byrd zasloužil všeobecné uznání, byla mu udělena Medal of Honor (medaile cti), a to mu umožnilo zabezpečit finanční prostředky na další pokusy o přelet – tentokrát přes jižní pól.
Druhá výprava na jih
Igloova další dobrodružná cesta tak vedla k nejjižnějšímu bodu zeměkoule. Po měsících příprav se v prosinci 1928 vydala Byrdova početná expedice na lodích k Antarktidě. Jen pro zajímavost uveďme, že v jeho výpravě byl kromě Iglooa a dalších členů posádky i český polárník Václav Vojtěch, který Byrda přesvědčil o svém odhodlání proniknout do jihopolární oblasti a o své užitečnosti pro americkou výpravu. A jako mechanik se v Byrdových službách uplatnil další Čech – Viktor Czegka. Bylo to skutečně velká expedice – kromě dvou lodí se jí účastnila i dvě letadla a devadesát pět tažných psů. Vezli s sebou také šest set padesát tun zásob. Cílem expedice bylo přeletět – poprvé v historii – jižní pól a zároveň dopravit do Antarktidy vědce, kteří by ji prozkoumali. Základní tábor, který pojmenovali Malá Amerika, postavili v blízkosti okraje Rossovy ledové bariéry ve Velrybí zátoce. Stal se domovem celkem čtyřiceti dvou mužů a devadesáti šesti psů, včetně Iglooa, a to až do roku 1930.
V kraji sněhu
Malý chlupáč přezdívaný Iggy se stal maskotem expedice a pomáhal mužům během jejich dlouhé izolace udržovat dobrou náladu. Na rozdíl od tažných psů odolných vůči teplotám hluboko pod bodem mrazu musel být Igloo oblékán do teplého oblečku a obouván do speciálních botiček, které chránily jeho tlapky. Podle Byrdových slov byl Igloo při prvním seznámení se sněhem nejprve opatrný – očichal ho a olízl – ale pak v něm začal řádit jako pominutý, skákal do něj a stále dokola v něm běhal, až sníh létal na všechny strany.
Návrat hrdinů
Cíl expedice byl splněn. V listopadu 1929 Byrd úspěšně přeletěl nad jižním pólem. O tři měsíce později, 18. února 1930, přistála u Malé Ameriky loď City of New York, která odvezla výpravu čerstvě povýšeného admirála Byrda zpět domů. Byrd byl vítán jako hrdina a Igloo byl během slavnostních uvítacích ceremoniálů vždy po boku svého pána. O jeho příběh se zajímala i média a malý bílý psík nechyběl na fotografiích otiskovaných na stránkách novin. Dokonce o něm vyšla i dětská kniha přinášející jeho příběh. Jmenovala se prostě – Igloo.
Náhlý odchod
V dubnu 1931, když byl Byrd na přednáškovém turné, Igloo z ničeho nic onemocněl. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval – s největší pravděpodobností šlo o otravu jídlem. Jakmile se o tom Byrd dozvěděl, zrušil svůj program, nasedl na nejbližší letadlo a spěchal domů. Bohužel, dříve než dorazil, Igloo zemřel. Smrt čtyřnohého polárníka všechny velice zasáhla. Noviny a časopisy po celých USA přinášely zprávu o jeho náhlém odchodu. Byrd dostal tisíce kondolencí a soustrastných dopisů od dětí i dospělých. Igloo byl pohřben na hřbitově pro malá zvířata v Dedhamu v Massachusetts. Jeho hrob je označen náhrobním kamenem ve tvaru ledovce a nápisem: „Byl víc než přítel.“
Foto: archiv
Převzato z časopisu Psí kusy.
