Historie:
Skupina plemen bílých horských psů je zřejmě
odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých
oblastech Evropy – na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách,
v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích.
V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu
s tamní reliktní faunou a flórou. Podobné lokality nalezl švédský výzkumník Wahlenber také
ve Skandinávii. Souvislost se severskými domácími zvířaty může být vysledována například
také v Tatrách a v Karpatech u huculského koně, jemuž je podobný gudbrandstalský kůň.
Obdobně je severskou analogií tatranského čuvače pomořanský ovčák.
Slovenské salašnictví má dlouhou tradici. Tatranský čuvač, spolu s horskými ovcemi,
huculským koněm a typickými obyvateli hor tvoří základní předpoklady pro využití pastvin
pro chov dobytka. Slovenští horalé patřili z velké části ke svobodnému lidu, nepodléhali
středověké robotní povinnosti, strážili zemské hranice a odváděli daně v ovčím sýru. Jejich
instituce se nazývala „valašský opasek“ a jejím sídlem byly až do zrušení roboty Košice. Její
členové vykonávali svoji službu na horských pastvinách vždy se svými typickými psy,
hlídacími psy z Tater, a vždy s nimi byli také zobrazováni.
Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký
pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání
stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali
štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky
svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.
Na polské straně Tater, kde bylo chováno podobné plemeno horských psů, se obzvlášť silní
psi lidově nazývali „liptovani“, což ukazuje na slovenský původ. Tak je také topograficky
ohraničena oblast chovu bílých tatranských čuvačů.
Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20.
století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. Výchozí materiál
pocházel z okolí Liptovské Lužné, Kokavy a Východné v Tatrách a z okolí Rachova
v Karpatech. První chovatelská stanice nesla jméno „Ze zlaté studny“ a byla založena ve
Svitavách u Brna. Karpatský chov pocházel ze stanice „Z Hoverly“.
Od té doby byly vedeny záznamy přímo Klubem chovatelů tatranského čuvače se sídlem
v Bratislavě a byly pořádány výstavy, posuzování a soutěže, a to ve všech oblastech
republiky. Další krevní linie pak pocházejí z Liptovské Holé, Velkého Choce, Zakopaného,
Martina, Jedlové a Jeseníků.
Nejrozšířenějsí linie jsou Topas, Uran, Simba, Hrdos, Ibro, Cuvo, Budnas, Dinar, Samko,
Bojar, Olaf atd.
Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým
množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem,
z malé části také jako flavitického psa s hnědým čenichem a světlejšíma očima. Z kombinace
jmenovaných genetických typů, z nichž je dominantní první typ, plynou určité rozdíly
v odstínech barvy, pigmentaci očí, očních víček, čenichu, pysků a sliznic. Silnou selekcí ve
směru k prvnímu typu dosáhli posuzovatelé a chovatelé typu odpovídajícího tomuto standardu
a jeho stabilizace v chovu.
Rozdělení podle použití:
Využití slovenského čuvače plyne z jeho odedávna obvyklého použití jako ovčáckého a salašnického psa ve vysokých horách nad hranicí lesa a jako hlídacího psa v hospodářstvích i na hranicích.
Vzhled, stručný popis:
plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Po staletí se přizpůsoboval drsnému klimatu slovenských hor, zejména Tater. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti – slovenské slovo „čuvat“ znamená „slyšet“.
Barva:
Aby jej bylo možno i v noci odlišit od škodících zvířat, byl podle prastaré tradice chován jen v bílé barvě. Žlutavý nádech v bázi uší je přípustný, ale nežádoucí. Patrné žluté skvrny jsou
nepřípustné.
Povaha / temperament:
Je neobyčejně věrný a srdnatý, vždy připravený postavit se jakékoliv škodné, i medvědu či vlku.
Úplný standard k náhledu zde
