Portál pro zodpovědné majitele psů

Právě teď, na přelomu ledna a února, uplyne osmdesát osm let od okamžiku, kdy zlatokopecké město Nome na Aljašce postihla závažná epidemie smrtelné nemoci – záškrtu. Tohle neštěstí se řízením osudu stalo i zrodem psí legendy

Uprostřed zimy se v městečku, ležícím v severozápadní části Aljašky, kvůli tehdy smrtící chorobě ocitly v nebezpečí stovky dětí zde žijících zlatokopů i domorodých Inuitů. Místní lékař Curtis Welsch věděl, že děti ohrožené záškrtem může zachránit jedině speciální protijed, který neutralizuje toxin produkovaný záškrtovými bakteriemi. V Nome jej však neměl, a tak bylo nutné lék co nejrychleji dopravit z nemocnice ve vzdáleném městě Anchorage. Začal závod o život. Jednoznačně nejrychlejším způsobem, jak preparát z Anchorage do Nome dostat, by byla cesta letadlem. Jenže jediná dvě letadla, která byla tehdy k dispozici, byla zrovna rozebraná a neschopná letu. Guvernér Aljašky Scott C. Bone tedy rozhodl, že lék poputuje k nemocným s pomocí psích spřežení po poštovní stezce Iditarod. Z nemocnice v Anchorage mohl být převezen až do městečka jménem Nenana po železnici. Zde však už musel být přeložen na rychlé saně tažené psy. Aby byla doprava záchranného léku co nejrychlejší, bylo rozhodnuto, že bude předáván štafetovým způsobem. S pomocí spojařů armády USA byla informace o chystané akci rychle telegraficky šířena po širokém okolí a během krátké doby se přihlásila spousta psovodů ochotných okamžitě pomoci.

Navzdory nástrahám počasí

Zatímco v Nome se objevovaly další a další případy onemocnění, záchranná akce se rozběhla naplno. V pondělí 26. ledna se důkladně zabalený protijed vydal na cestu vlakem z Anchorage a v úterý 27. ledna pozdě večer dorazil do Nenany. Zde už na něj čekalo psí spřežení se zkušeným psovodem Billem Shannonem. Jeho úkolem bylo zvládnout první úsek štafety dlouhý 83 kilometrů. Po něm následovalo dalších šestnáct musherů, kteří si předávali vzácnou látku a snažili se ji s pomocí rychlých nohou svých psů co nejdříve dopravit k nemocným dětem. Úseky, které zdolávali, měřily od 22 do 64 kilometrů. Navíc museli muži i psi postupně čelit všemožným nástrahám počasí: extrémním mrazům dosahujícím až mínus 46 °C, které právě v té době Aljašku sužovaly, vzdorovat větru bezmála dosahujícímu síly vichřice, odolávat oslepující sněhové vánici a razit si cestu hlubokými závějemi čerstvě navátého sněhu. Ani jeden z nich to však nevzdal, každý dokázal svůj úsek překonat a často totálně vyčerpaný a na pokraji zhroucení splnit svůj úkol – předat lék dalšímu účastníkovi záchranné štafety a udržovat tak naději na úspěšné zastavení postupující smrtící epidemie.

Musher bez biče

Zatímco řada zkušených musherů se snažila co nejrychleji zdolat cestu z Nenany do Nome, v cíli cesty zatím nervózně vyhlížel další – Leonhard Seppala. Bylo mu již 47 let a byl ostříleným psovodem a několikanásobným vítězem závodů psích spřežení. Se psy to skutečně uměl. Na rozdíl od svých kolegů nepoužíval při jejich ovládání kožený bič, jak bylo tehdy běžné. Říkalo se mu proto „musher bez biče“. S ohledem na jeho zkušenosti mu připadl nejtěžší úkol – měl lék bezpečně dopravit zkratkou přes záliv Norton Sound pokrytý pohybujícími se ledovými krami. Protože sám Seppala byl otcem osmileté dcerky, které také hrozilo nebezpečí smrtelné nákazy, nedokázal jen nečinně čekat, vyrazil štafetě naproti o několik dní dříve, než měl, již 28. ledna, tedy krátce po jejím nočním startu z Nenany. Záliv Norton Sound přešel bez problémů, avšak jen málo chybělo a celá akce se mohla právě díky jeho netrpělivosti zkomplikovat. Myslel si totiž, že štafeta postupuje pomaleji, a tak když jej 31. ledna nedaleko města Shaktoolik spatřil Henry Ivanoff, jehož úkolem bylo dovézt lék do Golovinu, Seppala kolem něj se svými psy prosvištěl, aniž by mu věnoval větší pozornost. Ivanoff se musel rozjet za ním a hlasitě na něj pokřikoval, aby zastavil, že mu chce předat lék.

Na hranici maximálního rizika

Leonhard Seppala, který na cestě z Nome urazil již 270 kilometrů, od Ivanoffa drahocennou zásilku převzal a aniž by si odpočinul, okamžitě obrátil své psí spřežení na zpáteční cestu. Ivanoff jej totiž informoval o tom, že se epidemie zhoršila a je proto nutné dopravit lék k ohroženým dětem co nejdříve. Rychle se měnilo počasí, blížila se bouře, a tak se musel bez otálení rozhodnout, jestli riskne cestu potmě a v sílícím větru přes životu nebezpečné ledové kry zamrzlého Norton Soundu. Hrozilo, že by se tu mohl se psy i drahocenným nákladem utopit, ale kdyby se mu podařilo projet, zkrátí dětem ohroženým nemocí dobu čekání na záchranu o celý jeden den. Rozhodl se riziko podstoupit a vydal se na zrádný led.

Togo – z potížisty hrdinou

Věřil totiž nejen svým schopnostem, ale hlavně svým psům. Jeho vůdčím psem byl desetiletý sibiřský husky Togo. Odvážný, silný a poslušný pes, kterého Seppala odmalička vychovával. Přestože jako malý hodně zlobil svého pána i ostatní psy, již v necelém roce Seppalu přesvědčil o tom, co dokáže. Na první pohled sice nijak neuchvacoval svým zjevem – na huskyho byl poměrně malý a jeho šedo-hnědý kožich vypadal, jako by byl stále špinavý – měl ale vynikající schopnosti. Neomylně je vedl po nebezpečných krách vánicí ke břehu. Seppala slyšel zlověstné zvuky a bylo mu jasné, že ledy praskají. Togo instinktivně zamířil ke břehu dříve, než mu jeho pán stihl dát příkaz. Měli štěstí, v tu chvíli se vedle jejich saní objevila ohromná prasklina a Seppala si s hrůzou uvědomil, že jsou uvězněni na ledové kře. Strávili na ní několik hodin, když se konečně přiblížili k jiné kře, po které by se mohli dostat na břeh. Jenže vzdálenost mezi oběma krami byla příliš velká na to, aby ji mohli překročit. Seppala vzal Toga a hodil ho přes vodu. Togo přistál na ledě a pochopil, co po něm jeho pán chce. Začal usilovně tahat a snažil se přitáhnout kru i se saněmi blíž. Jenže pak lano prasklo. Seppala už si myslel, že je po všem. Ale vynalézavý a chytrý Togo skočil do vody, popadl konec lana, vylezl znovu na led a pokračoval v tahání, dokud se k sobě kry nepřiblížily natolik, že mohli ostatní psi i se saněmi bezpečně přejet.

Štěstí jim přálo

V osm hodin večer dorazili vysílení do hostince Isaac\'s point na břehu zálivu. Ten den dokázali překonat vzdálenost 135 kilometrů v extrémně těžkých podmínkách, dvakrát v jednom dni překročili nebezpečný Norton Sound. Přesto si Seppala dopřál jen krátkou přestávku a v jednu hodinu ráno se opět vydal na nebezpečnou cestu sněhovou bouří podél pobřeží po driftujících krách zamrzlého zálivu. Jen několik hodin poté, co po nich přešli, se kry rozestoupily a odpluly na volné moře. Se štěstím se dostali na pevný břeh, ale další náročný úsek je ještě čekal. Na cestě do Golovinu, kde měli lék předat, museli překonat vysilující stoupání na vrchol Little McKinley. Seppala ze sebe vydal maximum, aniž by tušil, že mezitím onemocněla záškrtem i jeho malá dcerka. V nemocnici čekalo na záchranu života už 28 dětí. 1. února si v Golovinu zásilku převzal Charlie Olson a od něj pak ve vesnici Bluff musher Gunnar Kaasen a vyrazil na další úsek cesty.

Skvělý vůdce Balto

Vůdcem Kaasenova spřežení byl šestiletý sibiřský husky Balto patřící Leonhardu Seppalovi, vlastně celé jeho spřežení bylo složené ze Seppalových psů. Balto nebyl zkušený psí leader, Kaasen později řekl, že kdyby věděl, co je na cestě čeká, Balta by vůdcem nejspíš nezvolil. Naštěstí se ukázalo, že se rozhodl správně. Balto totiž během svého úseku dokázal vést psy i v extrémních povětrnostních podmínkách, kdy nebylo vidět na krok. Dokonce – jak Kaasen sám uváděl – člověk neviděl svou ruku, když si ji dal před obličej. Této viditelnosti na bodu nula říkají odborníci na počasí bílá tma. Ani takové počasí ale nebylo pro Balta překážkou, kterou by nedokázal překonat. Olson Kaasena varoval, aby ve sněhové bouři, která se mezitím rozpoutala, raději nejezdil. Kaasen několik hodin čekal, ale pak se přeci jen rozhodl vyrazit i přesto, že cesta v takovém počasí byla velice nebezpečná.

Nečekaná nehoda

Jeli v noci a museli překonávat vysoké závěje navátého sněhu. Kaasen neměl šanci ověřit, zda se stále drží cesty. Musel stoprocentně důvěřovat umění svého vůdčího psa. V jednom okamžiku prokázal Balto své skvělé schopnosti i tím, že na poslední chvíli dokázal zastavit saně těsně před tím, než by sjely do řeky Topkok. Psovoda i ostatní psy tak ochránil před jistou smrtí. Kaasen měl zásilku předat ve stanici Solomon dalšímu musherovi, ale předávka se nezdařila. Místo předání minul a když to později zjistil, už se nechtěl vracet. Rozhodl se pokračovat až do cíle cesty – do Nome. Už měl vytouženou metu na dosah, když se stalo něco, co mohlo veškeré úsilí dvaceti odvážných mužů a sto padesáti psů úplně zhatit. Náhlý prudký poryv větru zvedl saně i se psy do vzduchu a mrštil s nimi do sněhu. Kaasenovi se zastavilo srdce – sérum vypadlo ze saní a zmizelo kdesi v závěji. Vrhl se do sněhu a zoufale hrabal. Naštěstí se mu podařilo vak s pečlivě zabalenými ampulemi najít. Znovu jej pevně přivázal k saním a pokračoval v cestě.

Zatraceně dobrý pes

Před svítáním 2. února vběhlo Kaasenovo spřežení do ulic městečka Nome. 1085 km dlouhá cesta byla překonána a protijed znamenající naději úspěšně dorazil do cíle. Když podle svědků Kaasen vysílený slézal ze saní, připletl se mu Balto pod nohy. „Zatraceně dobrý pes,“ zamumlal totálně vyčerpaný psovod. Zásilka byla úspěšně předána do rukou doktora Welsche, který lék ihned aplikoval nemocným dětem. Díky neuvěřitelně rychlé akci se podařilo přivézt pomoc včas a většina nemocných se uzdravila. Přestože smrt hrozila několika stovkám dětí, obětí bylo nakonec jen šest. Seppalova dcera přežila.

Na věčnou památku

Balto se dožil úctyhodných čtrnácti let věku – zemřel v roce 1933. Ovšem psí celebritou se stal už deset měsíců po své úspěšné misi. 17. prosince 1925 byla v newyorském Central Parku instalována jeho socha a sám Balto byl přítomen jejímu odhalení. Nápis na břidlicové desce připomíná hrdinské úsilí všech saňových psů, kteří se úspěšné cesty v roce 1925 účastnili. Jejich skvělé vlastnosti charakterizují tři závěrečná slova: Vytrvalost. Věrnost. Inteligence. Po smrti byly Baltovy pozůstatky preparovány a darovány muzeu v Clevelandu, kde je můžete vidět dodnes. Poté, co Balto získal svůj pomník, byl Leonhard Seppala roztrpčen nad tím, že stejné slávy a veřejného uznání se nedostalo i Togovi, který rovněž prokázal nemalé hrdinství. Podnikl proto s Togem a dalšími psy pouť ze Seattlu přes Washington až do Kalifornie, kde je představoval široké veřejnosti na stadionech a ve velkých obchodních domech. Togo zemřel na jaře roku 1929, dožil se krásných šestnácti let. Jeho preparované tělo bylo vystaveno v muzeu na univerzitě v Yale, později bylo přemístěno do Iditarod Trail Sled Dog muzea ve Wasille.

Po stopách hrdinů

Na počest ojedinělé záchranné akce se od sedmdesátých let minulého století pravidelně běhá závod psích spřežení nazvaný Iditarod Trail Sled Dog Race. Obvykle začíná první sobotu v březnu slavnostním ceremoniálem v Anchorage a následujícího dne v poledne odstartují spřežení z Willow. Na cestu se vydávají spřežení šestnácti psů, z nichž musí minimálně šest dorazit do cíle. Trasa měří přes 1800 kilometrů a vede liduprázdnou krajinou, účastníci nedostávají od pořadatelů žádnou podporu, nocleh a stravování si musejí zajistit sami. V krutých, až sedmdesátistupňových mrazech nefungují vysílačky, takže zranění či zbloudilí závodníci mají minimální šanci na záchranu. Proto je Iditarod označován jako „poslední velký závod na Zemi“, v němž „není důležité vyhrát, ale přežít“.

Foto: archiv

Převzato z časopisu Psí kusy.